Rudičtí letci v Bitvě o Británii

Rudičtí letci v Bitvě o Británii

Tři rudičtí občané byli aktivními účastníky Bitvy o Británii (Battle of Britain). Byli to dva piloti, Karel Trojáček a Karel Zouhar, a palubní střelec Vincenc Kocman.

Rudice se jim odvděčila za jejich odvahu, statečnost a lásku k vlasti, za kterou bojovali v cizině jako českoslovenští letci na straně spojenců (Anglie, Francie, Sovětského svazu, USA) tím, že jim u rudické školy postavila krásný pomník (dle návrhu D. Rese) a členové jejich rodin obdrželi čestné občanství Rudice.

Po obsazení Československa, porážce Polska a kapitulaci Francie dospěl Adolf Hitler k rozhodnutí obsadit Anglii nasazením všech složek své armády: pěchoty (Wehrmacht), námořnictva (Marien) a letectva (Luftwaffe). Německé letectvo mělo za úkol zlikvidovat anglické překážky, které invazi německé armádě bránily. Proto jako první zahájilo bitvu o Anglii letectvo dne 13. srpna 1940.

Anglie na takovou válku nebyla řádně připravena, a proto uvítala všechny zahraniční letce, kteří byli rozhodnuti proti Hitlerovi bojovat. Z Československa bylo takových letců 980, z nichž 580, převážně letců a příslušníků posádek letadel, padlo v boji. Byli zařazeni do RAF (Royal Air Force - Královské letecké síly), což jim v případě zajetí zaručovalo statut válečných zajatců. Byl to důležitý výdobytek Winstona Churchilla, poněvadž v první fázi těchto střetů hrozila sestřeleným letcům v zajetí smrt.

Bojové odhodlání anglických a zahraničních letců (Čechoslováci, Poláci, Francouzi) spolu s perfektní hlásnou službou o blížících se německých svazech způsobily Němcům tak veliké ztráty (například den 15. září 1940, který byl vyhlášen dnem "Bitvy o Británii"), že Hitler plán invaze do Anglie odložil a nikdy k ní již nedošlo.

Karel Trojáček

Narodil se 15. 12. 1910 v Rudici. Vyrůstal s pěti sourozenci ve vlastenecky založené rodině Františka Trojáčka kotlářského montéra. Po absolvování 5 tříd obecné školy v Rudici, 3 tříd měšťanské školy v Jedovnicích, strojní průmyslové školy v Brně, a po ukončení základní vojenské služby v letectvu v Prostějově se rozhodl podat přihlášku na Vojenskou akademii v Hranicích, odkud byl vyřazen v roce 1933 jako poručík letectva. Potom sloužil na letištích v Piešťanech a Kbelích u Prahy. 16. březen 1939, tedy vznik Protektorátu Čechy a Morava, jej zastihl na letišti v Hradci Králové.

Obsazení naší země nacisty nesl velmi těžce. Krátce po rozbití Československa, proto odchází K. Trojáček přes Polsko do Francie, aby se zúčastnil zahraničního odboje. Odpor Francie byl krátký, Karel přechází do Anglie, kde se podílí na formování 311 čs. bombardovací perutě, která byla složena výhradně z československých letců.

23. září 1940 byl dnem 1. náletu na Berlín, z kterého se nevrátil letoun zn. X-21C, kterého byl Karel Trojáček kapitánem. Po nouzovém přistání v Holandsku, byla posádka, kterou tvořilo 5 Čechů a 1 Slovák, postupně zajata. Karel Trojáček společně s dalšími dvěma důstojníky, padli do zajetí již 25. září 1940. Ostatní byli zajati rovněž 25. 9. holandskou policií až na jednoho – Karla Kunka, který se raději smrtelně zranil signální pistolí, než aby byl uvězněn.

Byla to historicky první československá posádka zajatá Němci. Bylo s nimi zacházeno zle, jako s občany Protektorátu. U soudu byli odsouzeni k trestu smrti za velezradu. Až po intervenci britského premiéra Winstona Churchilla, byl ortel změněn. Československá posádka byla uznána za součást britské armády a její členové byli převezeni do zajateckého tábora v Saganu. Trojáčkův pobyt v Saganu byl zajímavý tím, že zde v té době probíhaly intenzivní přípravy k útěku a na těchto přípravách (kopání únikového tunelu) se podílel i Karel Trojáček. Vězni losovali, kdo bude utíkat a kdo zůstane. Karel musel zůstat a tím mu byl zachráněn život. Posledním zajateckým táborem, jehož branami prošel, byl Colditz, který 16. dubna 1945 osvobodila americká armáda.

Během 2. světové války byl nedaleko města Zaháně (něm. Sagan) zřízen zajatecký tábor Stalag Luft III, v němž bylo vězněno 10 000 zajatců. 24. března 1944 se 76 spojeneckých zajatců pokusilo o útěk 110m dlouhým tunelem vedoucím v hloubce 9 metrů při tzv. Velkém útěku. Poslední z nich byli chyceni již u východu z tunelu. Útěk se zdařil pouze 3 z nich. Podle události byl natočen film se Steve McQueenem v hlavní roli. Po válce bylo v Londýně vyslýcháno a oběšeno dvacet německých policistů a gestapáků, kteří se podíleli na brutálním potlačení útěku. V roce 1945 předalo Německo Zaháň (na mapce označeno) Polsku (to vidíte také na mapce). Na fotu: model zajateckého tábora (zdroj: Wikipedie)

Po útrapách v zajateckých táborech a po ukončení války se v roce 1945 vrátil domů. V témže roce se z koncentračního tábora v Ravensbrücku vrátila i jeho sestra Helena, ale již bez maminky Anny, která zemřela na následky útrap těsně po válce. Obě byly internovány za Karlovu činnost proti fašismu.

Po návratu do osvobozeného Československa zůstává dále v armádě, je povýšen do hodnosti podplukovníka a stává se velitelem vojenského letiště v Kbelích u Prahy. S obavami sleduje politický vývoj v republice, vidí, jak se komunisté derou k moci, a tak po Únoru 1948 letadlem opouští vlast. Přelétává do západní zóny v Německu, kde žádá o politický azyl. Po jeho udělení se usazuje ve Velké Británii a znovu vstupuje do RAF.

Karel Trojáček bohužel umírá velmi brzy 15. 1. 1966. Bylo mu 55 let. Stihl sepsat reportáž o prvním náletu na Berlín, která je zachycena v knize Zdeňka Šmoldase „Českoslovenští letci v boji proti fašismu“ (1987)

Jeho příběh má pokračování po roce 1989, kdy obec Rudice nechala na jeho památku a jeho dvou spolubojovníků vybudovat památník letcům RAF. V roce 1996 bylo jeho synovi Markovi Trojáčkovi a manželce Cynthii Trojáčkové uděleno čestné občanství v obci.

In memoriam byl Karel Trojáček prezidentem Havlem povýšen do hodnosti generála letectva.

A takto vypadal i Trojáčkův letoun Vickers Welington Mk.l

Karel Trojáček Cynthia a Karel Trojáček na svatební fotografii

Karel Zouhar

Narodil se 21. 1. 1917 v Rudici v rolnické rodině jako poslední z jedenácti dětí manželů Františky a Josefa Zouharových.

Chodil do Obecné školy v Rudici, a potom do měšťanské školy v Jedovnicích. Vyučil se řezníkem v Adamově a řeznickou praxi vykonával u řeznického mistrap. Františka Kubeše v Rudici.

V roce 1937 nastoupil vojenskou službu v Brně (1. 10. 1937 – 30. 5. 1938), potom byl převelen do Prahy (1. 5. – 30. 9. 1938), dále k leteckému útvaru v Prostějově (1. 10. – 30. 11. 1938), kam ho doporučil Karel Trojáček. Později sloužil opět v Praze do 15. 3. 1939.

V Moravském zemském muzeu v Brně v pozůstalosti Vincence Kocmana je uložen dopis desátníka Karla Zouhar, který popisuje jeho následnou cestu přes Polsko - kde chtěl bojovat proti nacistům, ale nedošlo na to – Rumunsko, Sýrii do Francie. Karel se zde věnuje výcviku a očekává povolání k jeho zbrani, což je stíhací letoun. Bohužel i Francie podléhá Německu a Karel se dostává do Anglie v hodnosti seržanta (Sgt). Po výcviku létal u 111. Britské stíhací perutě (2. 12. 1940 – 20. 7. 1941) hlavně na mořském pobřeží. „Adstantes“ = „Připraveni“ Angličanům se jeho jméno vyslovovalo špatně, a tak ho začali oslovovat jen Zou (Zů). Dále působil u 310. perutě (22. 11. 1942 – 15. 6. 1944) „We fight tu rebuild“ znamená „Bojujeme o obnovu“ a v řadách 313. stíhací perutě (3. 9. 1944 – do konce války). Jeho stíhačky – nejprve Hurricane, a pak Spitfire - měly 4 kulomety a 2 kanony. Karel se účastní bojů při obraně britských ostrovů a později akcí při doprovodu anglických bombardovacích svazů. Vystřídal více jak dvě desítky válečných letišť. Zou byl pilotem, který již od školních let byl velice kamarádský, družný, se smyslem pro čest a spravedlnost. Po dobu války ho provázelo štěstí, byl raněn jen jednou a naštěstí lehce.

O jeho pobytu za války v Anglii jsou jen skromné zprávy, nejvíce je možné se o něm dozvědět z knihy jeho kamaráda, také stíhače plk. v. v. Ladislava Zadrobílka „Moje cesta k RAF“. Společně spolu bojovali dva roky, než byl pan Zadrobílek vážně zraněn. V roce 1942 byl Karel vyznamenán v anglickém městě Hornchurch prezidentem Edvardem Benešem medailí Za chrabrost a řádem Bílého lva.

Po válce a návratu do Československa, kdy 13. 7. 1945 přistál v Ruzyni, sloužil v Praze. Válku ukončil v hodnosti nadporučíka. Doma byl postupně povýšen do hodnosti štábního kapitána. Z armády byl propuštěn a na krátký čas se vrací domů do Rudice. Bohužel i zde hrozí nebezpečí v podobě perzekucí a Karel po varování prchá zpět do Prahy. Z Anglie dostává dopis od přátel, kteří potvrzují, že se tam má oženit. Záminka je smyšlená. A tak zlomený a ponížený Karel opět odlétá z Ruzyně do Anglie a ve svém leteckém deníku dělá tlustou červenou čáru. Jeho letecká kariéra končí stejně jako naděje po návratu do svobodné vlasti. Následují jen strohé zprávy o tom, jak je v jeho zemi zacházeno s kamarády. V Anglii začíná žít od nuly, dostává se díky přátelům do Ashbourne v hrabství Derbyshire (na obr.),kde začíná pracovat jako dělník v pneuservisu. Zde se seznamuje s budoucí manželkou Jean Spencer. V roce 1951 se mu narodila jediná dcera Jane. Až postupem let se Karel vypracoval a pneuservis nakonec vlastnil.

V Anglii byla za Studené války celá řada Českých hospod a také klubů vysloužilých vojáků II. Světové války. Karel se s těmito lidmi setkával a udržoval kontakt, stále se snažil vědět, co nejvíc o lidech v Československu, které měl rád, a které zde musel zanechat. Do rodné obce se naposledy podíval při příležitosti Sjezdu rodáků v září roku 1967. Vzal sem také svoji ženu, které ovšem přísně uložil, že nesmí mluvit anglicky, tedy vůbec, až jí to povolí. Bál se, že by je čekali nepříjemnosti. Setkal se s rodinou a přáteli a těšil se, že to tak bude častěji. Naděje na zlepšení situace ale opět vzala za své v srpnu 1968.

Stejně jako ostatní rudičtí piloti, ani Karel Zouhar se nedožil rehabilitace účastníků západního zahraničního odboje. Umírá na rakovinu tlustého střeva 14. 3. 1985.

V době války byli za jeho činnost krátce internováni bratři Josef a Oldřich, stejně tak byli oba vyslýcháni StB. Oldřich byl i rok vězněn.

Karlova manželka Jean Zouhar a dcera Jane Gibbs (roz. Zouhar) přijaly pozvání prezidenta Václava Havla, bylo to při příležitosti rehabilitace našich letců.

Zou byl, in memoriam, povýšen do hodnosti plukovník letectva.

Karel Zouhar Karel Zouhar přijímá vyznamenání z rukou prezidenta dr. Eduarda Beneše

Vincenc Kocman

Narodil se 3. 1. 1917 v Rudici, po absolvování obecné školy ve své rodné obci a měšťanské školy v Jedovnicích se vyučil obchodním příručím v Brně u firmy Adolf Kotouček, obchod se smíšeným zbožím, Minoritská 1. Výuční list získal 15. 8. 1933, potom do roku 1937 pracoval jako obchodní příručí. V roce 1936 se přihlásil do akce „1000 nových pilotů republice“ (Zhoršující se mezinárodní situace nutila stát, posilovat armádu včetně letectva. Nedostatek pilotů měla vyřešit akce, kterou organizovala Masarykova letecká liga a Aeroklub republiky Československé.), výcvik ale nedokončil.

Koncem roku 1937 odešel přesvědčený komunista Vincenc Kocman ilegálně bojovat do občanské války ve Španělsku (1936–1939) v řadách republikánů. Stal se interbrigadistou. Dne 24. 7. 1938 byl při nočním útoku na nepřátelské pozice vážně zraněn. Po porážce republikánů se mu podařilo na jaře 1939 dostat do Francie, kde byl internován v táboře Argeles sur Mer (Francie se v té době již soustředila na německou hrozbu a bála se, že přijetím španělských republikánů by vyvolala konflikt se Španělskem, proto tyto uprchlíky umístili do tzv. koncentračních táborů.), v dubnu 1939 byl převezen do tábora v Gurs (na obr.).Zde byl vybrán jako kantýnský v internačním táboře, ještě s jedním dobrovolníkem jezdili nakupovat do vesnice Gurs (cigarety, potraviny, psací potřeby). Po vypuknutí války se přihlásil do vznikajícího československého vojska, hlásil se u 1. československého pluku v Agde. Dne 15. 4. 1940 jej převeleli jako pilota -žáka na leteckou základnu Merignac u Bordeaux. tá.jpg

Po porážce Francie odplul do Velké Británie, kde u Československého výcvikového střediska v Cosfordu prodělal od 1. 10. do 2. 11. 1940 výcvik leteckého střelce a byl zařazen k 311. československé bombardovací peruti jako palubní střelec. Do 14. 8. 1941 absolvoval 38 náletů na nepřátelská území (202 operačních hodin). Poté se stal frekventantem školy střeleckých zbrojních důstojníků, od 15. 11. 1941 do srpna 1943 byl zařazen jako instruktor leteckých střelců u 311. československé peruti. Od srpna 1943 do února 1944 působil u československého náhradního tělesa, poté přeřazen do kurzu leteckých radiotelegrafistů - mechaniků. Školení ukončil 15. 1. 1945, byl znovu přidělen k 311. československé peruti jako palubní radiotelegrafista - mechanik a radarový operátor. Účastnil se mnoha letů nad Atlantickým oceánem. Dne 5. 5. 1945 byl Vincenc Kocman dokonce členem posádky letounu Literátor W/O Jindřicha Beneše, který zničil v přístavu Friedrichshafen německou ponorku. Na konci války měl Vincenc Kocman britskou hodnost Flight Lieutenant (kapitán).

Consolidated Liberator GR Mk. VI (KG861, PP-L) z výzbroje československé 311. perutě RAF. 5. Května 1945 posádka W/O Jindřicha Beneše potopila nepřátelskou ponorku U-3523. Podle německých pramenů k tomu došlo východně od přístavu Aarhus, asi 120 km jižně od místa, které udali čs. letci. Jednalo se o nový typ ponorky XXI a z její posádky nikdo nepřežil. (https://forum.valka.cz/topic/view/72193/Benes-Jindrich)

Do osvobozené ČSR se Vincenc vrátil s manželkou Jessie (pocházející ze Skotska) 19. 8. 1945. Působil jako spojovací důstojník na velitelství 3. letecké oblasti v Brně. Od prezidenta Klementa Gottwalda obdržel Řád Bílého lva, ale z armády byl nakonec propuštěn v hodnosti štábního kapitána, a to dokonce nadvakrát. Nejprve v 1. 5. 1950, poté byl ale do armády znovu přijat 15. 7. 1950 a definitivně byl propuštěn 31. 7. 1952. Důvodem nebyla zřejmě účast v bojích ve Španělsku, ale jeho příslušnost k R. A. F.

1. 8. 1952 nastoupil jako pomocný dělník v I. Brněnské strojírně, zde byl zaškolen na frézaře. V důsledku úrazu dostal sníženou pracovní schopnost a k 31. 7. 1954 rozvázal pracovní poměr, aby následující měsíc nastoupil na MěV SVAZARM v Brně, ovšem, ač byl stále levicově smýšlející, byl i odtud z kádrových důvodů na návrh KV KSČ k 31. 8. 1956 propuštěn a na téměř rok se stal nezaměstnaným. 26. 8. 1957 nastoupil jako brigádník na brněnské veletrhy a výstavy. Od února 1958 začal pracovat jako hospodářský pracovník Parku Kultury a oddechu v Brně. Při reorganizaci však byl donucen k 31. 8. 1959 rozvázat pracovní poměr a opět se stal nezaměstnaným. 1. 2. 1960 nastoupil jako odborný asistent na katedře marxismu – leninismu Vysoké školy zemědělské, odkud 19. 12. 1963 odchází do invalidního důchodu.

Kniha zachycuje léta 1939 až 1945. Autor líčí osudy interbrigadistů po porážce španělské republiky v koncentračních táborech ve Francii, počátek války, úspěchy našich letců v bitvě o Anglii i život prostých vojáků v čs. jednotkách na západě. Kocman se zde nově pokouší zhodnotit jeden z úseků našeho odboje.

Vydáno: 1962, Krajské nakladatelství Brno

Vincenc Kocman onemocněl leukémií a po několika letech léčby zemřel 17. 12. 1968 v Brně. Bylo mu 51 roků. Pohřben je i s manželkou Jessie na hřbitově v Olomučanech.

Pozůstalost je uložena v Moravském zemském muzeu, obsahuje řadu zajímavých materiálů z osobního života v době působení v zahraničí, unikátní fotografie (např. z pobytu ve Španělsku, fotografie z palubní kamery, dokumentující potopení německé ponorky, skupinové záběry československých letců i jejich portrétní fotografie) atp.