Za svého života byl pan Alfons Matuška absolutně nepřehlédnutelným člověkem pro všechny občany Rudice. Byl prostě všude na špici všeho dění. Často byl vyhledáván i cizími lidmi, kteří za ním přijížděli nejen z celého okolí, ale i z Prahy.
Alfons Matuška měl život pestrý. Hodně toho prožil a vše si pamatoval. Škoda, že se nezachovaly jeho písemné kroniky. Ty by nám dnes při "vzpomínání na zapomenuté" mnohé vyprávěly.
Jako chlapec prožil 1. světovou válku, kdy jeho starší bratr Emil narukoval na italskou frontu. Emil se přidal k českým "italským legionářům", což byl vlastenecký čin. Pro T.G. Masaryka byly české legie silnou oporou v jeho snaze osvobodit Čechy a Slováky.
Alfons Matuška byl od počátku 1. republiky v roce 1918 aktivně činným Sokolem, podobně jako jeho celá rodina. Živě si pamatuji na sokolské průvody při rudických veřejných cvičeních. Muži rodu Matuškova (Emil 1899, Alois 1909, Alfons 1905, Oswald 1902, dorostenec Květa 1918 a žena Anežka 1915) vždy patřili k hrdě pochodujícím Sokolům. Z tváří pochodujících šiků rudických Sokolů a Sokolek přímo vyzařovala uvědomělá láska ke svobodnému a demokratickému Československu s jeho humanitními ideály T. G. Masaryka. Dechovka hrála sokolské pochody a šiky Sokolů a Sokolek stoupaly od Dolního rybníka, kolem Žakanu, Bohumilků, Sedláků č. 45, Valáškovy hospody, Pomníku padlým v 1. světové válce u školy až na hřiště u školy. Tam pak probíhala vystoupení všech složek rudického Sokola. Boudy s občerstvením a pitím se postaraly o spokojenost diváků z celé obce. Pan Alfons Matuška byl také jedním z takových Sokolů. Sokolu zůstal věrný do konce svého života. Aktivně se zúčastňoval všech sletů včetně toho v roce 1948, a také svoji celoživotní družku Mirku (roz. Koláčkovou) poznal na sokolském cvičení ve Spešově.
Masarykovské ideály a sokolství přivedly jeho bratry Emila, Oswalda a Aloise k československému četnictvu. Jeho bratr Alois skončil za Německa v r. 1943 na popravišti. Na zásadovost doplatil taky jeho bratr Emil, když po únoru 1948 odmítl zůstat u četnictva, což mělo existenční postih. Po listopadu 1989 byl in memoriam povýšen na poručíka.
Zakladatel rodu Matušků pan Florian Matuška, nar. 1870, vesnický obuvník, se svojí manželkou Františkou, roz. Kocmanovou vychovali sedm dětí. Zpočátku bydleli na Tumperku č. 34, odkud se v roce 1912 přestěhovali do Dědiny na číslo 3, na konci "Uličky", vedoucí z Dědiny kolem Valášků k Placu.
Ze všech dětí dovedla tato nijak zámožná rodina vychovat dobré občany republiky s vysokou morální úrovní. Alfons Matuška byl jedním z nich a dík svým mimořádným vlastnostem vynikl ve všem, na co sáhnul.
Dovedl být i komikem. S Gustýnem Ševčíkem hrávávali ochotnická divadla a Alfons ovládal typické rudické nářečí a potřebné fonetické hrdelní zabarvení mu bylo vlastní. A tak spolu s Gustýnem v Brně na Náměstí svobody jim Brňáci "skočili na lep". Alfons a Gustýn se rozhlíželi kolem dokola. Obhlíželi s údivem domy, věže a oblečení paniček s otevřenou pusou. Jako bych je slyšel a viděl, když říkali: "Jé, čoč, to só vysoký dume, ha te věže. Ha ten velké plac! Ha co je tade lido! Ha te paničke! Te só veštafírovaný!".
Alfons se původně vyučil krejčovskému řemeslu u pana Střelce, který bydlel na konci uličky "V líští". Ale láska ke zvířatům a přírodě nad krejčovstvím zvítězily. Pěstoval včely. Jeho králíci "vídeňáci" měli celookresní věhlas. V poštovních holubech závodil o prvenství s Jendem Nečasem a Pepkem Sedlákem. Avšak jeho celoživotním koníčkem byl chov psů.
S jedním ze svých chovanců vystupoval dokonce v celovečerním filmu. K natáčení jej vozil v bedničce, aby se mu po cestě nezašpinila nafryzůrovaná srst a aby si neponičil tlapky při cestě po prašné rudické silnici na Převážku. Alfons byl také vyhledávaným cvičitelem loveckých psů pro norování. Majitelé přiváželi svoje favority do "Alfonsovy školy" v Hajcích, kde měl s Květou postavený dvojdomek. Ale vlastní Alfonsův pes tyto cizí psy nesnášel. Žárlil na ně a když byl přijat nový pes na výcvik, Alfonsův pes žárlil a utekl, trucoval. Pak nastalo pátrání někdy až do Propadání a nevím, jak se psa podařilo udobřit, že se nakonec společně domů vždycky vrátili.
Je mimo možnosti vylíčit všestranné aktivity a dovednosti Alfonse Matušky. Byl také členem rudických hasičů, samaritánem a stálým garantem první pomoci při úrazech. Pomáhal při utkáních rudických fotbalistů. Tam většinou úrazy byly k přežití, ale pamatuji na tragedii o prázdninách, kdy ve staré esovité zatáčce z Hajců přes Dědinu strhl náklaďák brněnského studenta z kola. Chlapec utrpěl pohmoždění hrudníku a poranění plic, kterému po cestě v sanitce u Křtin podlehl navzdory perfektní první pomoci, kterou mu Alfons Matuška poskytl.
Také péče o rudický vodovod, aby zásobování obce bylo bez přerušení, patřilo k jeho povinnostem, když byl zaměstnán na obci.
Zcela mimořádnou érou a koníčkem Alfonse Matušky byly geody. Ty jej proslavily celostátně a jsou ve sbírce pražského národního musea se štítkem nesoucím jméno Alfonse Matušky z Rudice, okres Blansko. A tak geody udělaly našeho rodáka nesmrtelným. Pan Alfons Matuška zemřel 26.4.1986.
Rudičtí Sokolové v Praze. Vlevo Alfons Matuška
