7 dubů. Co to může být za místo? Park, kus lesa, nebo spíš jen kousek. Ale vesnice? Viktorín, Sofie, Alenka, Dobrák... Nezní to ani tajuplně, ani dobrodružně. Ale co když se za obyčejným názvem přece jen ukrývá pořádná porce napětí a akce?
Je 12.8.2012. Blíží se 10 hodina. V Sadě pod lípou je živo. Aby ne, začíná 2. ročník Rudického přívesnického tábora. Letos se 23 odvážlivců rozdělených do 4 vyrovnaných týmů (Veverky, Dikobrazi, Králíci a Myšky) vypravilo prozkoumat zcela neznámou vesnici 7 dubů a seznámit se s jejími obyvateli. Jaké nástrahy na objevitele čekají?
Postupně jsme se seznamovali se všemi obyvateli a prožívali s nimi jejich příběhy. Brzy jsme zjistili, že Viktorín je velmi šikovný a umí zdolat i takového nepřítele, jakým je nuda. Dobrák je hromotluk, ale mouše by neublížil, Alenka sice šišlá, ale nezkazí zábavu, a společně se sportovcem Skokanem jsme zjistili, že rozmyslet si věci předem se přece jen vyplatí...
Domorodci na oplátku pozvali děti na výpravu za tajemnými Aku-Aku, podnikli s nimi výlet na planetu Beatle, a pod neúprosným dohledem velkého šéfa všichni společnými silami vyrobili funkční katapult! Umělecká část domorodého obyvatelstva dohlédla na malování družinových triček, výrobu všeho možného od peněženek až po rádia a díky nim jsme zjistili, že svačina může mít klidně kola nebo pádlo a její příprava nemusí být nuda!
Po odpoledním klidu mohli táborníci prokázat své nevšední řidičské umění na speciálních dopravních prostředcích i neopakovatelných závodních dráhách, poměřit svaly a dokázat sami sobě (a taky těm okolo), že ladná chůze, sprint, přesný zásah ani lana žádného druhu či skály pro ně nejsou nepřekonatelnou překážkou. Protože kdo se nevzdává, dosáhne cíle! Úspěšně dobyli jeden hrad a na vlastní kůži (tedy ruce, nohy a další části těla) si vyzkoušeli střelbu z luku, foukačky, vzduchovky i katapultu.
Všechny družiny bojovaly jako lvi. Prožili jsme krásný týden plný her, soutěží a zajímavých aktivit. Ani tak nezáleželo na tom, že o chlup přece jen vyhrály ty malinké Myšky. Protože odměna pro každého, kdo se snaží, je přece sladká. Nevěříte? Zeptejte se těch, co s námi byli...
Poděkování patří dětem, které s nevšedním nasazením zvládly všechny objevitelské nástrahy, panu Nejezchlebovi za slaňovací odpoledne, škole i obci za poskytnutou podporu a zázemí v Sadě pod lípou i sociálních zařízeních u kabin. Za organizační tým Tatarovi
